Autor zmiňuje, že z právního řádu vyplývá okamžik uzavření smlouvy o přepravě prostřednictvím fikce, přičemž neuvádí ustanovení, v němž tak má být normováno. Vyhláška Min. dopravy č. 175/2000 Sb. v § 3 toliko řeší situace, kdy cestující má již zakoupenou jízdenku, poté do vozidla vstoupí (odst. 2), nebo kdy si cestující zaplatí za přepravu bezodkladně po nástupu do vozidla (odst. 3). Abychom učinili závěr, že se jedná o právní fikci, v jejímž důsledku vzniká smlouva, pak je nezbytným předpokladem hmotněprávní norma, která takovou konstrukci upravuje. Nelze se tedy ztotožnit s názorem autora, že se in concreto jedná o hmotněprávní fikci.
Vstoupí-li cestující do vozidla za účelem přepravy, pak hovoříme o tzv. konkludentním uzavření smlouvy. Konkludentní jednání oproti výslovnému se liší tím, že projevená vůle jednajícího subjektu se dovozuje z kontextu jeho chování. Konkludentní projev vůle nelze zaměňovat s fikcí projevu vůle, neboť v takovém případě nedovozujeme právní účinky z chování konkrétní strany (např. § 2285 OZ – účelem zde je odstranit stav nejistoty).
Vstupuje-li zpravidla osoba do MHD, pak v dopravním prostředku setrvá do té doby, než se přesune do cílového místa. Účelem zde je právě přeprava. Chování takové osoby pak zcela evidentně lze posoudit jako projev vůle směřující k uzavření smlouvy. To však není splněno v případě nosiče či osoby, která např. vstoupí do vozidla pouze proto, aby pomohla vynést matce kočárek.
Jiná situace je však v případě tzv. černého pasažéra. Německá právní doktrína v tomto kontextu hovoří o tzv. sociálně typických jednáních, která zavazují k plnění. Ust. § 116 BGB zakotvuje v 1. větě zásadu protestatio facto contraria non valet, dle které projev vůle není neplatný jen proto, že jednající si potají vyhradil, že jím nechce být vázán. Účelem této normy je ochrana důvěry (in concreto přepravce) a rovněž vyjádření myšlenky odpovědnosti za své vlastní právní jednání (viz MüKoBGB/Armbrüster. BGB § 116 Rn. 1). Skrytá vůle pasažéra „jet načerno“ je proto irelevantní (srov. Wolf/Neuner. BGB AT. 2016. § 37 Rn. 47). Shodnou konstrukci sleduje také teorie důvěry (§ 556 odst. 1 OZ) či jej lze taktéž dovodit z principu ochrany dobré víry. Lze tedy uzavřít, že v případě černého pasažéra vzniká smlouva o přepravě na základě konkludentního jednání, kdy jeho skrytá mentální rezervace nemůže mít právní relevanci.
Z výše uvedeného rovněž plyne, že nelze přitakat závěru, aby smlouva vznikla až v okamžiku uzavření dveří, neboť to nic neřeší.