Autor se ve svém článku zamýšlí nad rolí a postavením institutu rozhodování správních orgánů o pochybnostech v právním systému, když na praktickém příkladu velmi trefně poukazuje na možnost nesprávného uchopení tohoto institutu a tím ve svém důsledku k obcházení zákona a zneužití práva. Zároveň však zdůrazňuje nutnost jeho existence. S autorem článku lze zcela a pouze souhlasit.
Pokud autor k dané problematice navrhuje zohlednit při rozhodování o pochybnostech další souvislosti, konkrétně např. historickou dokumentaci, tak si v této souvislosti dovoluji připomenout ust. § 17 odst. 1 písm. g) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), které ukládá katastrálnímu úřadu povinnost zkoumat při zápisu práva vkladem do katastru nemovitostí u vkladové listiny, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Tato povinnost tak může sloužit jako vodítko pro správní orgány při rozhodování o pochybnostech a podobnou povinnost by tak měly aplikovat a simili, a to zvláště za situace, kdy zde vyvstane pochybnost v poctivost jednání vlastníka pozemku naznačená v autorově příkladu.
Na druhou stranu je dle mého názoru při rozhodování o pochybnostech nutno chránit i pokojný stav věci, když i např. dle ust. § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník platí, že: „Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.“
Zastávám tak názor (s vědomím použití argumentace soukromoprávním předpisem), že i správní orgány by tak měly zjišťovat skutečný pokojný stav, nicméně zároveň na základě výše uvedeného musí dbát na komplexnost posouzení a rozhodnutí o pochybnostech učinit až po řádném přezkoumání všech okolností. Tím by mělo dojít k zamezení špatného uchopení předkládaného institutu a tak i k zamezení obcházení a zneužití práva.